Anglický mastif

Anglický mastif je pes vhodný do města, je skvělým hlídačem. Podílel se na vzniku mnoha dalších plemen, existuje totiž již od starověku. Název mastif pochází z anglosaského slova masty, což znamená silný. Dnes není často k vidění, je to jeden z největších psů na světě. Svému pánovi je velmi oddaný a brání ho. Dožívá se průměrně 10-12 let.

Molosové

Jejich původ je odvozen od velkého, silného psa Lupus Laniger, jehož pozůstatky byly objeveny v pohořích Tibetu z doby neolitu. Z této oblasti se pravděpodobně rozšířil do Mezopotámie, Řecka, přes moře pak do Itálie a pak následoval Kelty při jejich migraci po Evropě a na Britské ostrovy. S ohledem na jejich odvahu, statečnost a nebojácnost v boji se Molosové dělili s člověkem o dobré i zlé po dobu tří tisíciletí a stali se nejen silnými, ale i chápavými a věrnými psy.

Anglický mastif

V rámci této velké skupiny Molosů patří Anglický mastif mezi nejstarší psí plemena a navzdory jeho bojové minulosti jej lze v současnosti charakterizovat jako dalšího krotkého psího obra. Do Velké Británie se předkové Mastifa dostali prostřednictvím Keltů, Féničanů a Anglo-Sasů. V roce 55 př. n. l., kdy Julius Caesar se svým vojskem dobýval Británii, byl překvapen silou a odvahou anglických psů bránících britské hradby. Tito psi mu tak učarovali, že je převezl do Říma, kde se používali na zápasy v arénách. Zmínka o tom je i v záznamech Římana Arriana, místodržitele v Galii (z roku 131 n. l.), který ve svém díle "Kynegetikus" popisuje keltské psy, lámající v aréně býkům vazy. Tito psi přes svoji velikost a sílu byli velmi dobře ovladatelní a pro tuto jejich vlastnost je nazýval "Mansuetus", což znamená - mírný, krotký - a údajně z tohoto slova vznikl název Mastif.

Je to však pouze jedna z verzí, protože je možné, že jméno Mastif má také kořeny někde v keltském prostředí. Zápasy zvířat v arénách se stali oblibou i britské šlechty. Mastifové byli po dobu několika století zneužíváni na zápasy s býky, medvědy i lvy. Po roce 1658 nebyly již tyto zápasy pouze zábavou šlechty, ale sloužily také pro pobavení lidu a to honbou na býky. Tyto honby byly všeobecně rozšířeny, protože maso štvaného býka bylo křehčí než maso zvířete, které nebylo k smrti uštváno. V některých oblastech existovaly zákony, které pod hrozbou pokuty zakazovaly řezníkovi zabít býka, aniž by byl nejdříve uštván psy.

Tyto krutosti byly definitivně zakázány v roce 1853 anglickým parlamentem. Po tomto zákazu v 19. století popularita mastifa ve Velké Británii poklesla. O původním využívání Mastifů jako bojových psů hovoří archívní záznamy kronikářů bitev. K nejslavnějším záznamům bojové minulosti Mastifa patří bitva u Agincoure v roce 1415 a také zmínka z roku 1500, kdy anglický král Jindřich VIII. pomohl Karlu V. v boji proti Franceskovi I., francouzskému králi, tak, že mu poslal 800 pro boj vycvičených Mastifů i s doprovodem.

Mastifové zůstali bojovými psy až do 17. století. Mimo jiné využívali služeb Mastifů také španělští dobyvatelé při pronásledování indiánů v Jižní Americe. V Severní Americe byli Mastifové použiti ve válce Jihu proti Severu, kde bojovali na straně Konfederace. Koncem 16. století se jejich využití přeorientovalo i na lovy, zvláště na medvědy a vlky, avšak nikdy se nestali skutečnými loveckými psy.

I když Mastifové byli po dobu své existence používáni ve válkách, v arénách i na lovech, jejich povaze nejlépe vyhovovalo jejich využití jako psů hlídajících obydlí, majetek a pána. Zvláště po zákazu zvířecích zápasů spočívalo využití Mastifů v hlídání anglických sídel, převážně šlechtických. V této úloze byli a jsou neohroženými pány, kteří se v noci pohybovali po svěřeném území, na které nemohl vstoupit nikdo nevítaný, ať již omylem či úmyslně. Každého živého tvora, který jeho území nerespektoval, nemilosrdně napadl. Pro tuto jeho zdánlivě krutou povahu byl v této úloze strážce nenahraditelný, čehož důkazem jsou historky o jeho hrůzostrašnosti v noci, které jsou velmi barvitě popisovány v mnohých povídkách či románech, jako například v nejznámějším Psu Baskervilském od A. C. Doyla.

Mastif se díky své náročnosti na výživu nestal "psem mnohých", jak říkají Angličané, čemu může vděčit, že se vyhnul různým šlechtitelským módním vlnám a dodnes si zachoval takřka nezměněnou podobu exteriéru, což dokazují i dobové kresby a vyobrazení. Čistá plemenitba anglických Mastifů se datuje přibližně od roku 1415, kde, v již vzpomínané bitvě u Agincoure, je zmínka o feně Sira Peersa of Lyme Hall, která se považuje za pramatku slavných Lyme Hall Mastifů.

Mastif je dnes symbolem síly, ale při své hmotnosti dovede být neuvěřitelně rychlý a obratný. Jeho podceňování by mohlo být pro vetřelce vážnou hrozbou, jelikož, pokud je okolnostmi donucen, dokáže být velmi nebezpečný. Navzdory tomu je povahově svému pánovi velmi oddaný. Inteligence Mastifa je podle tvrzení mnohých anglických chovatelů tak velká, že dopustit se na něm násilí je nedůstojné tvora, jenž sám sebe nazývá "Homo Sapiens" či "Pán tvorstva".

Standard plemene

Všeobecný dojem: Celkový tvar hlavy působí při pohledu ze všech stran kvadraticky. Vysoce žádoucí je její značná šířka, poměr délky lebky k celkové délce hlavy by měl být 2 : 3. Tělo je masivní, široké, hluboké, dlouhé a mohutně stavěné a stojí na široce postavených svislých končetinách. Svaly se zřetelně rýsují. Velikost je vysoce žádoucí, je-li ovšem spojena s kvalitou. Substance a výška jsou důležité, především ale mají být obě vlastnosti v rovnováze.

Charakteristika: veliká, masivní stavba těla plná síly, vyrovnaná a pevná. Kombinace elegance, rozvahy a odvahy.

Povaha: klidný, láskyplný ke svým majitelům, ale schopen je bránit.

Hlava a lebka: hlava mezi ušima je široká, čelo ploché, ale je-li vzbuzena pozornost psa, pokryje se čelo vráskami. Obočí lehce vytažené vzhůru. Spánky a lícní svaly dobře vyvinuté. Horní oblouk příčného řezu lebky vykazuje zploštělé zaoblení s rýhou ležící mezi očima a sahající až k polovině sagitálního lebečního švu. Tlama je krátká, pod očima široká, zůstává téměř stejně široké až ke špičce čenichu, je tupá a kvadraticky řezaná. Tak tvoří se hřbetem nosu pravý úhel. Hloubka tlamy od špičky čenichu k dolní čelisti je mimořádná; dolní čelist je široká až ke svému konci. Nos široký, při pohledu zpředu široce rozevřené nosní otvory; z profilu je nos rovný (ne vyhrnutý). Pysky v tupém úhlu vycházejí ze středu nosu, lehce visí, takže vzniká kvadratický profil. Délka tlamy k celkové délce hlavy se má jako 1 : 3. Obvod tlamy měřený ve středu mezi očima a nosní houbou se má k obvodu hlavy (měřeno před ušima) jako 3 : 5.

Oči: malé, posazené široko od sebe, vzdálenost mezi očima alespoň 2 šířky očí. Stop je mezi očima výrazný, nicméně ne příliš ostrý.

Uši: malé, na omak tenké, nasazené daleko od sebe na nejvyšším bodě po stranách lebky tak, že tvoří pokračování příčné linie přes nejvyšší bod lebky. Je-li pes uvolněn, ploše a těsně přiléhají k lícím.

Chrup: daleko od sebe stojící, zdravé mohutné špičáky, řezáky dobře postavené proti sobě (klešťový skus) nebo předkus, ale jen tak velký, aby při zavřené tlamě nebyly vidět zuby.

Krk: lehce klenutý, přiměřeně dlouhý, velmi svalnatý. Obvod zhruba o 2,5 až 5 cm méně než obvod hlavy, měřený před ušima.

Hrudní končetiny: plece a nadloktí lehce šikmo uložené. Těžké a svalnaté. Běhy rovné, silné a postavené široce od sebe. Silné kosti. Lokty paralelně s tělem. Rovné nadprstí.

Tělo: hrudník široký, hluboký a dobře uložený mezi hrudními končetinami. Žebra klenutá a dobře zaoblená. Zadní žebra hluboká a sahají daleko dozadu k pánvi. Obvod hrudníku zhruba o 1/3 větší než kohoutková výška. Hřbet a bedra široká a svalnatá, plochá a velmi široká u fen, lehce klenutá u psů. Slabiny mimořádně hluboké.

Pánevní končetiny: široká a svalnatá s dobře úhleným lýtkem. Hlezna dobře úhlená, široce postavená a ve stoji i v pohybu rovná.

Tlapy: velké a kulaté, prsty dobře klenuté, drápy černé

Ocas: vysoko nasazený, dosahující až k hleznu nebo o něco delší. Široký v nasazení a na konci vybíhá do špičky. V klidu volně visí, při vzrušení je špička obrácena vzhůru. Ocas nesmí být nesen nad linií hřbetu.

Chůze/pohyb: plný síly, bez námahy, prostorný

Osrstění: krátké, přiléhavé, ne příliš jemné na plecích, krku a hřbetu

Barva: plavá, st. žíhaná, tm. žíhaná, meruňková, st. hnědá, jel. červeň, stříbřitě plavá, plavá s uhlováním

Chyby: každá odlišnost od uvedených bodů by se měla posuzovat jako vada, jejíž hodnocení by mělo přesně odpovídat závažnosti rozdílů.

Poznámka: psi musí mít dvě viditelně normálně vyvinutá varlata zcela spuštěná v šourku.

Standard

FCI - Standard č.264

Klasifikace FCI

• Skupina 2: Pinčové a knírači, molossoidní a švýcarští honáčtí psi
• Sekce 2: Molossoidní plemena

Zbarvení

• stříbřitě plavá, tmavá žíhaná, plavá s nádechem do meruňkova

Zdroj: Wikipedia